Dnes byli ze Zoologické zahrady a botanického parku Ostrava odvezeni čtyři mladí puštíci bělaví. V rámci repatriačního projektu, který probíhá ve Vídeňském lese, budou vypuštěni do přírody za účelem posílení divoké populace této druhé největší sovy Evropy.
Záchranný repatriační projekt pro puštíky bělavé „Habichtskauz Wiederansiedelung“ probíhá v oblasti Vídeňského lesa v Rakousku od roku 2009. Jeho cílem je posílit divokou populaci této sovy vypouštěním mláďat odchovaných v zoologických zahradách a dalších chovatelských stanicích do volné přírody. Ostravská zoo je do projektu zapojena od roku 2014 a celkem už bezplatně poskytla 12 mladých puštíků (včetně těch letošních). Většina z nich byla vypuštěna do přírody, část jich zůstala v chovatelské základně projektu. Dnes odvezení jedinci (dva samci a dvě samice) by měli být vypuštěni všichni.
Situace volně žijících puštíků bělavých v Rakousku je jako na houpačce. Zatímco loňská sezóna byla zcela mimořádně úspěšná (bylo zjištěno 53 odchovaných mláďat), v roce 2018 se nepodařilo odchovat ani jedno mládě. V letošním roce se opakuje situace, která byla před dvěma lety – rakouští kolegové okroužkovali jedno jediné mládě.
Početnost divoké populace je odrazem potravní nabídky a je to zcela normální jev. Kolísání v úspěšnosti hnízdění je pro puštíky bělavé typické. Jejich reprodukční strategie reaguje na taktéž kolísající početnost drobných hlodavců, kterými se živí. V letech, kdy je potravy málo, většina párů vůbec nezahnízdí, případně snášejí později a jejich snůšky jsou méně početné, než v letech na potravu bohatých. Příští rok by tedy měl být pro rakouské puštíky bělavé opět dobrý.
Rodičovský pár puštíků v Zoo Ostrava umístěný v chovatelském zázemí odchoval v letošním roce pět mláďat. To poslední bude v nejbližším období převezeno do některé z partnerských zoo v rámci Unie českých a slovenských zoologických zahrad (UCSZOO). Návštěvníci zoo mohou vidět tuto sovu v jedné z nových voliér na Cestě vody.
Puštík bělavý (Strix uralensis) hnízdí v rozlehlých listnatých nebo smíšených lesích v oblasti euroasijské tajgy, hor střední Evropy a také v Číně. Jako tzv. glaciální relikt se vzácně vyskytuje i ve střední Evropě (poddruh Strix uralensis macroura).
V minulosti byla tato sova na mnohých místech Evropy přičiněním člověka vyhubena. Jednou takovou lokalitou byla například Šumava, kde patřil puštík bělavý k původním druhům a ještě na přelomu 19. a 20. století se na české straně Šumavy pravidelně vyskytoval.
Příčinou vymizení šumavské populace byla zřejmě kombinace ubývání smíšených a listnatých lesů pralesovitého charakteru, vlivu klimatických výkyvů a nedostatku potravy, genetické izolovanosti a intenzivního odstřelu.
Dnes se v této oblasti opět vyskytuje díky vypouštění puštíků v Bavorském národním parku (od 70. let minulého století). V posledních letech roste šumavská populace i díky vyvěšování hnízdních budek, které puštíci rádi vyžívají. Aktuálně se na Šumavě vyskytuje téměř dvacítka párů.
(ab)
