Když si zadáte do Googlu její jméno, rychle zjistíte, že je Markéta Pernická sportovní multitalent. Jako holka začínala se sprintem na 100 metrů a v sedmnácti už nesla olympijský oheň v Atlantě, kde ho pak zapaloval světoznámý boxer Muhhamad Ali. Dnešní sportovní reportérka a moderátorka ostravského studia České televize tehdy určitě netušila, že se sama k boxu také propracuje. A nejen k němu…
Poslední srpnový víkend jste dělala reportáže a vstupy z MČR v beach volejbalu v Opavě. Ten taky hrajete?
Jen rekreačně, ale mám ho ráda a patří v ČT mezi sporty, které mám v kompetenci. To jsou vlastně všechny míčové sporty, včetně florbalu, tenisu, no a hokeje. Ten je číslo jedna. Začínala jsem kdysi prvním šotem o krasobruslení a dělala jsem i reportáž z mölkky (pozn.red.: házení na číslované kolíky), z ping-pongu nebo i z Baníku. Ale nakonec jsem zůstala u hokeje a těch míčových sportů. Taky mám na starosti box, protože jsem ho dělala a vlastně dělám dodnes.
Sama jste ale začínala atletikou, která vás pak 20 let živila.
Začínala jsem sprintem na 100 metrů, pak 200 a 400. Poslední rok jako juniorka jsem posbírala na MČR všechny zlaté – na 100, 200 metrů i za štafetu. V ženách jsem první rok měla bronz na 200 metrů. A pak jsem poprvé běžela čtvrtku. V hale a proti svěřenkyním Jarmily Kratochvílové a Miroslava Kváče, který kdysi trénoval právě Jarmilu Kratochvílovou. No a získala jsem titul. To nikdo nečekal.
Jak se vám to povedlo?
Na závody přijeli moji rodiče, na tribuně stálo velké trenérské trio. Kratochvílová, Kváč a můj trenér Jan Slanina, který mimo jiné vychoval vicemistryni světa Táňu Kocembovou. Tak jsem si říkala, přece se nebudou dívat na to, jak jsem poslední. Navíc jsem před závodem od holek, co už čtvrtku běhaly, dostala „výbornou radu“: Perňo, v prvním kole to prostě napálíš naplno a ve druhém zrychlíš. Tak jsem to tak udělala. (smích).
Pak jste sbírala další a další medaile a dokonce jste byla na olympiádě v Atlantě v roce 1996.
To se málo ví. Byla jsem tam v 17 letech a nesla olympijský oheň dva kilometry, 42. úsek před olympijským stadionem. Byli jsme tam už týden před zahájením olympiády, byl to velký zážitek, oheň tehdy zapaloval Muhhamad Ali.
Vy jste tam ale nezávodila, tak jak jste se k tomu dostala?
V roce 1992 jsem se doma koukala na olympiádu v Barceloně a říkala: mami, na té další olympiádě budu. Naši si mysleli něco jako: to víš, to určitě…Pak ale Coca-Cola vyhlásila sérií bodovaných závodů pro juniory, hlavní cenou byla cesta do Atlanty a možnost nést olympijský oheň. Po mě ho nesl z Čechů už jen hokejista Zbyněk Irgl na ZOH v Naganu, po nás asi už nikdo.
To jste jako mladá holka musela mít z takového úkolu docela trému, ne?
Mně se roztřásla kolena z toho, že jako sprinterka budu muset uběhnout dva kilometry. Bála jsem se, že to nezvládnu, ale zvládla.
Zmínila jste vašeho trenéra Jana Slaninu, ten pak tragicky zemřel a ujala se vás Taťána Kocembová, jeho někdejší manželka. Spolu jste pak byly až do konce vaší sportovní kariéry. Měla jste super trenéry. Vás pak trénování nelákalo?
Táňa říká, že jsem ji přivedla zpátky k velké atletice. Pořád v ní něco dělá. Já jsem trénovat zkoušela. Ve 23 letech jsem s panem Slaninou ve Švýcarsku trénovala Martinu Hingisovou. Měsíc jsme u ní bydleli a měli jsme ji naučit rychle běhat. Obdivovala jsem ji. Byla to dřina. Po dvoufázovém tréninku atletiky ještě trénovala dvě hodiny tenis. Později jsem dělala kondiční trenérku florbalistkám 1. SC Vítkovice, se kterými jsme před čtyřmi lety získaly domácí titul a poté posbíraly kompletní sbírku medailí. To mi stačilo. Ted netrénuju, protože mě to nebaví, když to nebaví sportovce. Spoustu mladých dneska nebaví dril. Nechtějí pro sebe udělat nic navíc, po tréninku jdou prostě domů, nepracují na sobě dál třeba v posilovně, i když dobře ví, kde mají slabiny. Na to se nechci koukat.
Tak jste raději zakotvila ve sportovní redakci v České televizi?
Já jsem skončila s aktivním sportem ve 30 letech, o pět let dříve jsem udělala konkurz a pracovala pro Televizi Polar, která dělala smluvně pro Novu. V tom roce, kdy byl FC Baník na vrcholu a vyhrál ligový titul, jsem jela točit na zápas a tam potkala Otakara Černého, který mi nabídl místo ve sportovní redakci ČT. Vzala jsem to, bylo to moje nejlepší rozhodnutí. Zpravodajství vedl Karel Novák, hrozně moc jsem se díky němu naučila.
Když jste nedávno reportovala z MS v hokeji do 20 let, tak se někteří fanoušci ptali Roberta Záruby, jestli s vámi byl spokojený. Protože oni měli výhrady. V čem byl problém?
Ptám se jinak, nepoužívám obvyklé sportovní fráze. To se některým divákům nezdá, nejsou na to zvyklí. Spousta fanoušků si taky myslí, že ženy hokeji nemůžou rozumět, a tak jim neodpouštějí žádné chyby. Redaktorům chybu odpustí, redaktorkám ne. Ale jestli si někdo myslí, že v živých vstupech všechno bez chybičky zvládne, ať si to klidně přijde vyzkoušet. I když redaktor udělá chybu nebo přebrept, tak to ještě neznamená, že tomu sportu nerozumí. Pracujeme hodně pod tlakem a stresem.
Máte mezi sportovci kamarády?
Mám, mezi hokejisty, trenéry, paralympioniky. Tykám si s Petrou Kvitovou, i když to samozřejmě není tak, že bychom si pravidelně volaly, ale máme takový sympatický vztah. Znám se s Pavlem Kubinou, díky kterému jsem si sáhla na pohár ze Stanley Cupu. A mám historickou fotku s Jaromírem Jágrem, se kterým jsem měla první rozhovor během výluky NHL, ještě ve staré hale v Třinci. Od té doby jich ještě pár přibylo. Bez toho bych snad ani nemohla dělat hokej (úsměv).
Před pěti lety jste si na vlastní kůži vyzkoušela box, za to mohli taky sportovní kamarádi…
Boxovala jsem asi pět let kondičně, pro zábavu. Josef Pekárek za mnou ale přišel, jestli bych nešla boxovat v rámci gala night show do ostravské Bonver Arény. Měla jsem sedm týdnů na přípravu. Vůbec jsem neměla natrénovanou obranu, takže mě při tréninku vypnuli ranou na bradu. Pak jsem k sobě na tréninku dostala zkušenou boxerku, mistryni republiky, pro jistotu z nižší váhové kategorie. Té jsem dala luxusní levý hák a ona mi to pak velmi zkušeně vrátila přesnou ranou na solar. Půl hodiny jsem se nemohla nadechnout. Ale za sedm týdnů jsem vyhrála 3:0. Dokonce mi říkali Rocky z Ostravy (úsměv).
Člověk by čekal, že budete mít na Facebooku profilovku ze sportu. Ale vy tam docela čerstvě máte hudební studio s klávesami. Proč?
Ráda si plním sny. Jedním z nich bylo, že nazpívám písničku. Znám se se synem Věry Špinarové, znala jsem i ji. Adamovi Pavlíkovi jsem režírovala vzpomínkový koncert na Věru. Tak jsme se domluvili. Adam složil hudbu, Petr Šiška mi napsal text. Se zpěvem mi pomohla Táňa Wajs.
O čem to je a bude to někdy veřejná nahrávka?
Je to píseň o lásce, inspirovaná mou životní láskou. Jmenuje se Na lepší časy se blýská a časem se to možná veřejně objeví. Zpívat snad umím. Od dítěte jsem chodila do sboru, zazpívala jsem si s Věrou Špinarovou a Marcelou Holanovou, uznávanými hvězdami mých dětských let. Na konzervatoř mě ale naši neposlali, asi je to ani nenapadlo. Zůstala jsem nějak přirozeně u sportu. Teď dál chodím na hodiny zpěvu a mým snem je nazpívat ještě duet s nějakým opravdu dobrým zpěvákem. Narodila jsem se ve stejný den jako žokej Váňa a v roce, kdy naši hokejisti získali stříbro na světovém šampionátu v Praze, zlatý hattrick tehdy zhatili Sověti … tak jsem taková urputná (smích).
Na to, kolik je vám let, jste toho stihla tak na dva životy. Máte ještě nějaké další plány?
Chtěla bych dál pracovat v ČT. Baví mě živé vysílání, jako je Dobré ráno, nebo bych ráda měla i svůj vlastní pořad, nebo magazín o sportu. Kromě toho mám jako hlavní cíl vychovat ze syna (pozn. red.: Jonáš, 10 let) chytrého a slušného muže. Role matky je, myslím, velmi složitá disciplína. Já bych v ní opravdu chtěla uspět.
(nm) Foto: Foto archiv Markéty Pernické.
