Knižní novinka Skutečné zločiny na Ostravsku autorky Ivany Žákové-Zelinové z Bohumína má našlápnuto, aby se stala bestellerem. Přináší pravdivé příběhy hrdelních zločinů, které otřásly veřejností. Společně s nimi i autentické snímky, jež dokreslují tyto mrazivé události, na které je Ostrava tolik bohatá. Redakci Ostravského magazínu poskytla autorka velice zajímavý rozhovor.
Vraždy, skutečné případy, žádná fikce. Jak se žena dostane k takovému tématu?
„Působila jsem téměř třicet let jako reportérka a redaktorka. Po sametové revoluci a dlouhé roky po ní se mi i díky bulvárnímu tisku otevřely naprosto nové možnosti odhalování zločineckého podsvětí, kdy jsem mnohdy doslova nasazovala vlastní kůži. Dodávalo mě to zvláštní energii a neskonalé nadšení, když jsem zaplňovala i titulní strany několika prestižních deníků. Svět zločinu se stal mým denním chlebem. Fascinoval mě boj práva se zločinem, dívat se očima obětí i zločinců.“
Vydávala jste se tedy po stopách samotných zločinců.
„Ano, přesně tak. S obětmi nebo pozůstalými jsem trávila veškerý svůj čas, nasávala jsem skutečné případy během soudních procesů, ve vyšetřovacích spisech a obžalobách, studovala jsem paragrafy a trestní zákoník, pátrala na vlastní pěst. Prostě žila jsem život zločinců a jejich obětí, s nimiž jsem společně i trpěla. Mými novými a i mnohdy dobrými známými se stali policisté, vyšetřovatelé, soudci, žalobci a obhájci v ostravsko-karvinském regionu. Zásobovali mě cennými informacemi, odtajňovali mi zločiny a nechávali mne nahlédnout pod pokličku světa zločinu, který se stal mým denním naplněním. Vlastně jsem si plnila takový dětský sen.“
To je zajímavé, můžete to čtenářům více přiblížit?
„Do světa zločinu mě nevědomky už v předškolním dětství přivedl táta, který mi před spaním místo pohádek vyprávěl příběhy s detektivní zápletkou, o kterých tvrdil, že jsou skutečné. Hltala jsem je jedním dechem a mé představy nebraly konce. Pohádky jsem milovala, ale emočně vyprávěné a barvitě líčené krimipříběhy, jako to dovedl svým podmanivým hlasem jenom můj táta, mě prostě fascinovaly. Byl novinář a bohatá slovní zásoba mu nebyla cizí. Ještě jako školačka jsem si na novinových stáncích kupovala místo svačiny z kapesného krimi brožurky psané skutečnými kriminalisty a nedočkavě čekala na další vydání.“
A teď jste sama stala autorkou. Případy jste znala z novinářské praxe, co Vás přesvědčilo k tomu vydat je knižně?
„Spousta starších příběhů mě ležela sepsaná v šuplíku. Když začal internet, začaly být na nás novináře vyvíjeny velké tlaky, doslova z minuty na minutu se věci měnily. Byli jsme tlačeni k tomu, kdo sežene více než konkurence. Ta krásná novinařina vymizela a začala honba, kdo přijde s větší senzací. K případu jste najednou měli spoustu informací, ale nakonec z něj vyšlo jen pár vět. Musela jsem články krátit, což mi dělalo největší problém, neboť jsem chtěla čtenářům toho předat co nejvíce. A většinou se nedostala ven ani podstata, to podhoubí celého zločinu, aby čtenář mohl pohnutky vraha pochopit, anebo byl jimi šokován.“
A to se Vám podle všeho v knize povedlo.
„Chtěla jsem lidem předat, že i takový je život a že i naprosté banality ho mohou naprosto změnit. Vžívala se do neštěstí a zoufalství obětí a při setkání se zločinci nejhrubšího zrna jsem se snažila pochopit jejich myšlenky a pohnutky. Emočně velmi silné příběhy, nasáté prožitky, skryté detaily zločinů jsem potřebovala pustit ze sebe ven. Příběhy jsem sepsala se všemi detaily a vyprávěla je naopak já mému tátovi, který je začal vydávat. A tak vznikly krimi knížky a magazíny dostupné na novinových stáncích Skutečné zločiny.“
Vaše kniha přináší i nejděsivější případy ostravského regionu. Můžete nějaký připomenout?
„Nazvala jsem ho podle fiktivní postavy vraha a kanibala amerických románů, které byly i zfilmovány, Hannibal Lecter. Tento sadista z Třince žil z utrpení druhých. Vyhlížel si oběti, které byly v zoufalé nouzi, a nabídl jim pomoc, a to střechu nad hlavou za úklid v domě. Ve skutečnosti to byl novodobý otrokář, který své oběti týral i zohavil. Miloval je trestat. Zmrzačenou matku dítěte našli policisté ležet nahou v kaluži krve, byla pokousaná, měla spoustu bodných a řezných ran, vnitřní krvácení ze zraněných orgánů, zlomená žebra aj., až z toho byli v šoku i otřelí kriminalisté.“
V anotaci ke knize stojí: Kriminalistická historie ostravského regionu je výjimečně bohatá na mrazivé události. Opravdu? Čím, proč?
„Při psané knihy jsem si vzpomněla na Jarka Nohavicu, jak přesně vystihnul podstatu tohoto regionu, když zpívá svoji oblíbenou větu: „bo Ostrava je kraj razovity“. Ostravsko má totiž i své specifikum ve světě zločinu, obzvlášť v tom nejtěžším jako je vražda. Drogy, alkohol, bezdomovectví, hazard, počítačové hry, prostituce, nacionalismus, to vše je úzce spojené se zločinností v našem regionu a promítá se i do soužití a lidských osudů. A osudy všech aktérů v knize jsou skutečně neuvěřitelné, šokující a nad motivy vražd mnohdy zůstává rozum stát.“
Můžete některé uvést?
„Zkusím to trochu odlehčit. Tak například manželé se na oslavě narozenin pohádali, zda se bude pustit Paľo Haberu, kterého chtěla poslouchat žena, anebo kapelu AC/DC, kterou preferoval muž. Spor vyhrála manželka, která muži v afektu probodla srdce. A brutálně se vraždí třeba i kvůli houbové polévce, kterou ochutnal host, aniž by se dovolil u pána domácího.“
Vycházela jste pouze z článků, napsaných pro noviny a časopisy, nebo jste si pro sebe případy znovu otevírala, dohledávala víc?
„Jako novinářku mě prožité emočně velmi silné příběhy a skryté neuvěřitelné detaily zločinů svým způsobem ovlivnily, uhnízdily se ve mně a já je potřebovala pustit ze sebe ven. Měla jsem veškeré případy a dopodrobna sepsané příběhy schované, a tak přišla na svět tato kniha. Samozřejmě jsem u zločinů aktuálně dohledávala jejich pokračování třeba u vrchního soudu, zajímala jsem se, jak vrahové dál žijí.“
Nedílnou součástí jsou fotky. Jde o snímky ze skutečných míst činu?
„Přesně tak, fotky jsou z míst činu, zaznamenávají oběti, také samotné zločince reálně od soudu, nechybí ani vražedné nástroje.“
Dala jste si jak autorka hranici, za kterou jste nechtěla jít? Co už by „bylo moc“?
„Ano, morbidní popis detailů vraždy a zranění obětí, jaké jsou popsány v trestních spisech. Do této knihy jsem také záměrně nedala některé děsivé příběhy, neboť se úzce dotýkají mé osoby, mé rodiny. Kvůli zveřejněným článkům mně a poté i mým dětem bylo vyhrožováno údajně právě ze strany zločinců, vrahů, řešila to i kriminální policie, museli jsme se skrývat, prožívala jsem to dosti psychicky špatně. Poznamenalo nás to natolik, že to byl i jeden z důvodů, proč jsem skončila s prací novinářky.“
Měnila jste jména postavám? Nějak upravovala příběhy tak, aby byly čtivé?
„Pouze jsem změnila některá jména obětí, jinak je vše naprosto autentické. Příběhy jsem ani upravovat nikterak nemusela, i pro mě samotnou byly mnohé fascinující. Důležité pasáže v knize jsou psané velkými tučnými písmeny. Při psaní knihy se mi v hlavě odehrávaly všechny příběhy, jako by právě probíhaly. Stačilo přenést myšlenkové obrazy na papír nebo do počítače. Každý detail jsem si znovu představovala, prožívala ho, sama jsem se tak dostávala do reálného příběhu.“
Kolik času zabrala příprava knihy, jak dlouho vznikala?
„Kniha přináší 24 příběhů a má téměř 300 stran. V dnešní době napsat knihu, je to spíš jen o splnění snu, než o nějaké provizi. Ten strávený čas nejde zaplatit. Proto si velice vážím každého čtenáře, který si koupí jakoukoliv knihu. Zejména v dnešní době, kdy internet převálcoval knižní trh, napsat a vydat čtivou knihu není vůbec jednoduché. Kniha naštěstí vznikala postupně, původně pro krimi sešity a magazín Skutečné zločiny, jehož jsem také autorkou.“
Ke knize jste měla v Ostravě již besedu. Jaké jsou první reakce na knihu?
„Pro mě až překvapivě skvělé, stejně tak i recenze. Upřímně jsem to nečekala. A když mi na besedě lidé říkali, že knihu přečetli jedním dechem, že je to nutilo číst další a další příběhy třeba celou noc, tak to pro mě byla právě ta největší a pravá odměna. Také mně udělalo radost, když moderátor řekl, že si takový zájem o besedu v Knihcentru nepamatuje.“
Předpokládáme, že proběhl i křest. Kdo Vám knihu pokřtil?
„Měla jsem v hlavě hned jasno. Přestože se naše cesty už dávno rozdělily, oslovila jsem své bývalé kolegy. Zkušeného redaktora Deníku Jardu Perdocha a uznávaného fotografa Drahoslava Ramíka. Bylo mi ctí, že zrovna oni moji knihu pokřtili šampusem, protože mi byli po boku, když jsme v uvolněných devadesátých letech společně přinášeli na novinový papír jeden zločin za druhým. Mnohdy jsem dělala i volavku a věřila v jejich ochranu. Cesty nás rozdělily do různých médií, nadále jsme si však vzájemně předávali informace, potkávali se u soudních procesů. Na křtu nemohl chybět ani můj otec, novinář a vydavatel magazínu Skutečné zločiny a člověk, který mě už v dětství tolik ovlivnil.“
Z anotace knihy: Cesta do temnot lidské duše vede hlouběji, než si umíte představit. U kterého případu jste si tohle řekla, a platilo to nejvíc?
„Každopádně u případu středoškolského učitele, který působil ve školce tichým dojmem, spořádaného manžela, přátelského, ochotného a sečtělého člověka. Měl však i svoji druhou tvář, kterou skrýval. Odmítal plodit děti, hrál počítačové strategické hry na zabíjení, doma měl schovaný arzenál zbraní, včetně škorpiona, které chtěl použít při rozvratu státu. Na sociálních sítích propagoval mj. větu – masová vrazi jsou cool. A kvůli neopětované lásce k šestnáctileté studentce se skutečně stal masovým vrahem. Po předešlé řádné přípravě postřílel její prarodiče a před zraky matky dívku popravil střelnými ranami do hlavy, jako to dělali mafiáni.“
Témata jsou to vážná, náročná, leč napsaná životem. Jak jste si při psaní čistila hlavu od všech těch vražd, osudů, těžkých příběhů?
„Možná to zní neobvykle, ale byly to děti. Dříve jsem neměla emoční zábrany komunikovat s kýmkoliv a o čemkoliv. Pak přišel můj životní zlom, po porodu dvou dětí jsem naprosto přehodnotila život. Byly to právě děti, kvůli kterým jsem nedokázala dál v bulvárním tisku pracovat, nedovolily mě to mé vnitřní pocity a emoce. Tehdy jsem se odreagovávala způsobem, že jsem pořádala ozdravné tábory pro děti. Nepříjemných pocitů, kdy vás svírá u žaludku i v krku, jsem se však nezbavila. Začala jsem mít stále větší zábrany a kauza Kramný byla tou poslední tečkou.“
Opustila jste pak nadobro mediální svět?
„Ano. Vybudovala jsem neziskovou organizaci Tábory v Beskydech specializující se na tábory a pobyty dětí i seniorů v čistém životním prostředí. A o pár let později i ojedinělé předškolní zařízení v městských podmínkách v ČR, a to Školičku na farmě v Ostravě-Svinově s hospodářskými, hobby i exotickými zvířaty, ekologickou zahradou a naučným chodníkem. Snažím se navrátit děti z přetechnizovaného, nereálného světa zpět do přírody již od útlého věku. Ale sklony k psaní jsem nikdy neztratila. A právě lidské osudy a případy těch výjimečných zločinů stále zůstávaly v mé hlavě a potřebovaly najít cestu ven, což se díky knize povedlo.“
Krimi příběhy táhly vždy, už za první republiky. Dnes je spousta seriálů, knih. Čím to, že diváka, čtenáře, tohle téma tak fascinuje?
„Právě ty hlubiny lidské duše. Pohnutky a myšlenky lidí posedlých démonem zla nebo touze po majetku, ale i těch, kteří normálně žijí mezi námi, jak se dočtete v mé knize, jsou to i lékaři, učitelé, senioři. Zvláštní skupinou jsou zločiny mezi rodinnými příslušníky, třeba i vašimi přáteli, o kterých byste nikdy neřekli – ty se zítra staneš vrahem, anebo naopak obětí. Nevím to ani já a ani vy. A také o tom je i náš život.“
(nm)
