V ostravském kostele Svatého Ducha, se konalo rozloučení teprve s pětadvacetiletou operní pěvkyní Patricií Burdou Janečkovou. Kdo v srdci žije, neumírá, byl jeden z citátů, které se objevily při rozloučení s pěvkyní.
Ostravský kostel byl od 11 do 13 hodin otevřený pro veřejnost, poté se kostel uzavřel a s umělkyní se rozloučila v soukromí jen rodina a pozvaní hosté.
Patricia (18. června 1998 – 1. října 2023) absolvovala operní zpěv na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, tady taky vyrůstala, ačkoli se narodila v Německu. Vystupovala na festivalech v Česku i zahraničí, jako sólistka účinkovala s mnoha českými a slovenskými symfonickými a komorními orchestry.
Ve 12 letech vyhrála česko-slovenskou televizní soutěž Talentmania. V roce 2014 se stala absolutní vítězkou světové pěvecké soutěže Concorso Internazionale Musica Sacra v Římě, díky tomu získala stipendium na letních pěveckých kurzech v italském Arezzu. V roce 2016 tři ocenění si odvezla z Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Letos se provdala za herce Vlastimila Burdu.
Na Patricii Janečkovou vzpomíná šéfka souboru muzikálu Národního divadla moravskoslezského GABRIELA PETRÁKOVÁ:
SBOHEM, PATRICIE
„Máme to na tomto světě jenom půjčené,“ prohlásil jistý moudrý muž. Když se loučíme s našimi předky, je to bolestné. Když odcházejí naši vrstevníci, začneme si mnohé uvědomovat. Když jsme ale nuceni dát poslední sbohem někomu, kdo by měl mít svoji budoucnost ještě desítky let před sebou, a věcí logiky by se spíše jednou měl rozloučit on s námi, zdá se nám to kruté a nepochopitelné. I to se ale bohužel někdy stává realitou.
Zdálo se, že má naše kolegyně Patricia Janečková před sebou skvělou kariéru. Svým talentem, profesní zdatností i přirozeným kouzlem osobnosti učarovala snad každému, kdo s ní pracovně nebo v soukromí potkal. I náš muzikálový soubor s ní měl spoustu plánů – a ona s námi. Řadu skvělých rolí měla za sebou a další jsme plánovali. Jedna z nich byla dokonce pevně zakotvena v dramaturgickém plánu a vstupenky byly již v prodeji. Člověk míní, pánbu mění. Nebo chcete-li, osud nám kříží plány a nic s tím nenaděláme.
Jako blesk z čistého nebe přišla před časem zpráva, že byla mladé Patricii diagnostikována zákeřná choroba, kterou bychom u ženy v tak mladém věku spíše nečekali. Bojovala s ní statečně a s tvrdou realitou i svými pocity se otevřeně svěřovala na sociálních sítích. Nějaký čas se dokonce zdálo, že svůj boj vyhrává. Ukázalo se však, že pravý opak je pravda. I tuto krutou ránu osudu však Patricie nesla statečně. Chuť do života i práce jí určitou dobu nevzalo ani vědomí, že v tomto boji nemá šanci zvítězit. Sama přišla s myšlenkou nutné alternace v komorním muzikálu Interview, kterou jí autoři psali takříkajíc na tělo. To, že se ale plánované premiéry nedočká, netušila ještě v létě ani ona sama, ani my. Pochopitelně si ji na jevišti budeme představovat, a proto považujeme za samozřejmé, že tuto inscenaci věnujeme její památce. To je ale jen slabá náplast na bolest, kterou nad jejím odchodem všichni cítíme…
Sbohem, Patricie!
(nm)
