Národní divadlo moravskoslezské uvedlo v české premiéře komickou operu Nina Na jeviště Divadla Antonína Dvořáka ji přivádí režisér Jiří Nekvasil, hudebně nastudoval Marek Šedivý.
U nás frašku proslavilo především Osvobozené divadlo a v 70. letech 20. století také film režiséra Oldřicha Lipského s Milošem Kopeckým v hlavní roli. Operní podoba se ale u nás ještě nehrála a NDM ji tedy uvede jako první divadlo v Česku.
Hlavním hrdinou příběhu je Fadinard – ženich, jehož kůň při předsvatební projížďce sežere drahý slamák cizí dámy, která je na záletech a bez klobouku se nesmí vrátit domů, protože to je dárek od jejího žárlivého manžela. Fadinard shání nový klobouk, ale úporná snaha předejít skandálu ho vrhá do mnoha komických situací a eskapád, přičemž potkává bizarní postavičky a čelí řadě nedorozumění, než se konečně může dostavit k oltáři…
„Jde zde o jakousi hru s operou. Hravou, mistrovsky zkomponovanou poctu italským operám minulosti. Rotova hudební invence vykouzlí svět rossiniovské (a také donizettiovské) buffy, zaslechneme i pozdrav Verdimu a dalším mistrům. Ale není to v žádném případě hudební koláž či pasticcio. Přes všechny zmíněné odkazy a podobnosti je to originální kompozice s virtuózními prvky. Hudba roztáčí zběsilý kolotoč eskapád, vytváří prostředí i jejich atmosféry. Ale také se umí zastavit, klid však nemá dlouhého trvání. Ani nemůže, čas příběhu neúprosně běží,“ láká do divadla režisér a ředitel NDM Jiří Nekvasil.
K vizuálnímu pojetí opery v Ostravě režisér Jiří Nekvasil doplňuje: „Velká část děje opery (tak jako v její dramatické předloze a podobných francouzských komediích tohoto období) se kromě posledního dějství odehrává v interiérech. Zde ve dvou měšťanských bytech, v obchodě modistky a barončině salónu. Pro podobný typ komedií jsou důležité dveře. Dveře a jejich sestavu jsme zvolili se scénografem Davidem Bazikou jako základní prvek celé scénografie. Někdo vstupuje do prostoru, mnohdy někdo úplně jiný, než jsme čekali. A někdo se schovává za jinými dveřmi. Je to zároveň i trochu aréna, prostor pro hru. Nejde v žádném případě o realistický popis prostředí. Svou výtvarnou stylizací je to více jakási skládačka, možná vystřihovánka z papíru. Vynecháváme zcela klasický nábytek. Jednou nám stačí sedací balón, jindy velká hrací kostka, vana a jeden nezbytný paraván.”
(nm)
