Klasický festival Leoše Janáčka slaví 75 let. Letos chystá unikátní audiovizuální Inferno a přiveze k nám světového violoncellového virtuose Nareka Hakhnazaryana či slavnou mezzosopranistku Axelle Saint-Cirel, kterou si mnozí pamatujeme ze zahájení letní olympiády 2024 v Paříži, kde jí byla svěřena interpretace francouzské hymny La Marseillaise.
To je dost důvodů k rozhovoru s ředitelem Janáčkova festivalu Jaromírem Javůrkem.
Jak vznikla tradice Janáčkova festivalu?
Janáčkův festival se poprvé konal jako ostravský festival klasické hudby 8. května 1950. Díky tomu je jedním z nejstarších festivalů klasické hudby v České republice. Festival samozřejmě prošel velkým vývojem, než získal dnešní rozměr. Dlouho jej lidé znali pod názvem Janáčkův máj. Vedle toho existoval ještě festival Janáčkovy Hukvaldy. Chtěli jsme, aby v rámci festivalových koncertů účinkovala pravidelně česká, evropská a světová interpretační špička včetně předních symfonických orchestrů. Tím bylo dáno, že musíme ze dvou festivalů udělat jeden velký s mezinárodním dosahem. A má to i další logiku v tom, že Janáček se na Hukvaldech narodil a v Ostravě se jeho život naopak uzavřel. V roce 2018 se tedy oba festivaly spojily a vznikl Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka.
Vy jste spojil svůj život s festivalem, tehdy Janáčkovým májem, na více než 40 let, od roku 1983…
Je to obrovská, nedílná součást mého života, kterou mám opravdu rád. Pro festival nepracujete od šesti do dvou, osm hodin a ani minutu navíc. Festival prolíná celým vaším životem. Chce to obrovskou toleranci od okolí. Především od nejbližších, od rodiny. Přistihl jsem se, že si musím často dávat pozor, abych mluvil i o něčem jiném než o našem festivalu a klasické hudbě, o ročníku, kterým právě teď žijeme.
Jsou dnes lidé ke klasické hudbě vnímavější, přístupnější? Čeho se vám v tomto směru povedlo dosáhnout?
Myslím, že máme sympatické a empatické publikum. Mimo jiné se nám už podařilo přesvědčit posluchače, že na zahajovací koncert, který se letos znovu koná v ostravském Divadle Antonína Dvořáka (v pondělí 2. června), se chodí ve smokingu nebo tmavém obleku a ve večerní toaletě. Naše publikum, na rozdíl od mnoha jiných a festivalů a destinací, netleská mezi jednotlivými větami hudebního díla a svým potleskem dovede jasně vyjádřit, zda se mu skladba a její provedení líbilo, nebo ne. Také se nám podařilo přivést do koncertních sálů i střední generaci. Věkový průměr posluchačů klasické hudby je mimochodem celosvětově padesát plus.
Vnímáte to jako problém, který musí Janáčkův festival do budoucna řešit?
Vůbec ne. Padesát let je dnes běžný produktivní věk. A navíc je podle mě normální, že v sedmnácti chodíte na rande, v devatenácti nebo dvaceti na diskotéky, pak na multižánrové festivaly, později si zakládáte vlastní rodinu, budujete kariéru, tvrdě pracujete, stavíte vlastní bydlení, občas si zajdete třeba na jazz nebo country. Teprve časem vás napadne: nepůjdeme se podívat na symfonický koncert? Musíte ale už z dětství vědět – z rodiny, od dob školy nebo studia na střední, že klasická hudba existuje a že je zajímavé poslechnout si ji živě. Slyšet hudbu naživo je úplně jiný zážitek, než si ji pustit, byť na skvělém přehrávači.
Jak se tvoří program a dramaturgie festivalu? Zvažujete mezi protipóly – interprety, kteří takříkajíc vyprodávají sály, a třeba méně známými autory, alternativami, přesahy nebo moderní vážnou hudbou?
Musíte znát své publikum a prostředí. To, co zaujme posluchače v Paříži nebo ve Varšavě, se nemusí líbit publiku v Ostravě, a naopak. S tím souvisí také dramaturgie a výběr interpretů. Do festivalového programu hledáme i nové směry, mladé interprety, premiérová díla. Letos jsme z mladých světových hvězd pozvali například charismatickou mezzosopranistku Axelle Saint-Cirel z Francie, kterou si i nehudební veřejnost pamatuje ze zahájení letní olympiády 2024 v Paříži, kde jí byla svěřena interpretace francouzské hymny La Marseillaise.
Na Janáčkově festivalu bude zpívat na velkém finálovém koncertě 29. června v Hukvaldech. Kromě toho se představí laureáti Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka v Brně 2024, interpretačnísoutěže Pro Bohemia 2025 a letní akademie Kroměříž 2024. Tradičně vyhlašujeme také soutěž s názvem Generace pro mladé skladatele do 30 let, jejichž díla se pak na Janáčkově festivalu také hrají.
Použil jste množné číslo – hledáme. Máte tedy tým lidí, se kterým o programu diskutujete a společně pak rozhodnete?
Nejsem sólista, ale týmový hráč. Vystudoval jsem dirigování a řadu koncertů jsem také dirigoval. Dirigent je odkázán na to, jak orchestr zahraje, jak sbor zazpívá. Musí převládnout jeden názor, v tak malém kolektivu, jako je sekretariát Janáčkova festivalu, je ale velmi důležitý konsensus. Programové a interpretační nápady jsou z mé hlavy, ale na poradě, v otevřené diskusi nechám své kolegyně říct svůj názor. A určitě mohou potvrdit, že jejich argumentům a názorům pozorně naslouchám. Zaznívají argumenty ekonomické i produkční, údaje o počtu prodaných vstupenek na jednotlivé koncerty předcházejícího ročníku, názory některých návštěvníků a podobně. A pak to vše v klidu zvážím a vznikne definitivní podoba příštího festivalu.
Takže, jaký bude letošní už 75. ročník Janáčkova festivalu?
Bude ve znamení mnoha jubilejní, ale současně hodně inovativní. Janáčkův festival slaví 75 let existence. Společně s Českou televizí budeme slavit 70 let vysílání jejího ostravského studia. 50 let bude mít za sebou soutěž pro mladé skladatele Generace, 20 let námi založená tradice festivalových varhanních koncertů v Ludgeřovicích. No a slavit budou i významní umělci, kteří svá jména opakovaně spojili s Janáčkovým festivalem – prezident festivalu dirigent Tomáš Netopil, rezidenční umělec Adama Plachetka, jazzmani a skladatelé František Uhlíř a Josef Vejvoda.
S Tomášem Netopilem a Adamem Plachetkou se posluchači letos setkají v Ostravě a také ve Frýdku-Místku, kde bude 21. června krásný koncert Adama Plachety a Kateřiny Kněžíkové naplněný známými operetními skladbami od Lehára po Kálmána.
Tomáš Netopil je tím, kdo na letošní festival pozval světového violoncellistu Nareka Hakhnazaryana a bude řídit program, ve kterém vystoupí. Večer se jmenuje „Slavní hudební přátelé Dvořák a Brahms“ a odehraje se 12. června v ostravském Domě kultury Poklad. Hrát budou filharmonikové z polské Vratislavi. Skladby, které zazní, jsou srdeční záležitostí pana dirigenta. Moc se na to těším.
Co byste doporučil svým nejlepším přátelům? Na tohle určitě jděte….
Jednoznačně „Inferno“. Inferno je jedinečný audiovizuální projekt, který bude 17. června situován do ikonického ostravského Trojhalí. Jde o působivý program spojující úžasné industriální snímky nedávno zesnulého geniálního fotografa Františka Zvardoně a výjimečně znějící hudbu francouzského skladatele Yanna Robina. V této kombinaci se dílo na světových podiích vyskytuje velmi výjimečně. Neméně silnou částí večera budou audiovizuální díla Lukáše Hurníka. V tomtéž programu Trojhalí navíc rozezvučí Industrial Sinfonie vycházející ze zvuků slezské hornicko-hutnické pánve. Skladba je dílem Adama Wesolowského. Vystoupí Slezská filharmonie Katovice s charismatickým šéfdirigentem Yaroslavem Shemetem.
Dokázal byste si vybavit nějaký okamžik, který byl pro vás za ty roky s Janáčkovým festivalem opravdu emotivní?
Jeden z ročníků končil Žalmovou symfonií Igora Stravinského. Všichni mě od zařazení tohoto díla odrazovali, říkali, že to není velké finále, že nemá efektní závěr a Stravinského hudba není na první poslech nejpřístupnější. Koncert dirigoval Libor Pešek, který provedl skladbu tak geniálně, tak mimořádně, že zcela zaplněný sál ostravského Domu kultury ho odměnil tak dlouhotrvajícím bouřlivým potleskem, že mě to opravdu dojalo. Takové silné okamžiky vás přesvědčí o tom, že to stojí za to, že vydržíte a ještě připravíte další ročník.
Mají hvězdy vážné hudby zvláštní požadavky, jak to známe od celebrit z jiných uměleckých sfér?
Neřekl bych. Spíše nám podmínky kladou jejich agenti. Umělci sami se spíše zajímají o bezpečnost jejich drahých nástrojů – třeba při přepravě. Vzpomínám si ale například, jak jsme mimo festival zorganizovali v Ostravě koncert proslulé pěvecké hvězdy Monserrat Caballé. Šatna v Divadle Antonína Dvořáka se pro ni změnila na malý zámecký pokoj, na stole bylo nejrůznější ovoce, nejdražší minerální voda Evian. Byli jsme připraveni, i když to paní Caballé nakonec vůbec nevyužila. Naproti tomu proslulý houslista a dirigent Gidon Kremer chtěl pouze láhev neperlivé vody a dokonce odmítli festivalové auto a jezdil se svým skvělým souborem mikrobusem.
Festival má pravidelně i program pro děti nebo spíše pro celé rodiny. Letos jste pozvali překvapivé hosty.
To máte pravdu, na Hukvaldy přijede Spejbl a Hurvínek, přesněji tedy Divadlo Spejbla a Hurvínka. Obě hlavní loutky, než byla doplněna Mánička, Žeryk a paní Kateřina, vznikly do roku 1926, takže krátce existovaly za Janáčkova života. Janáček zemřel v roce 1928. Ale to není to nejpodstatnější, důležité je, že jsou dodnes legendární, oslovují řadu generací a budou zpestřením programu pro celé rodiny. Samozřejmě se budou konat i Janáčkovy tvůrčí dílny určené dětem a také koncerty, u kterých vždy přímo v programu uvádíme, že jsou vhodné i jako rodinné.
(ek)
