Tuto rostlinu z čeledi růžovitých (Rosaceae), která roste v areálu Zoologické zahrady a botanického parku Ostrava na třech různých lokalitách, znají někteří návštěvníci pravděpodobně i pod jinými lidovými názvy – vedle nyšpulového stromu třeba mušmule, vlaská, mišpuloň domácí apod. Správný český název tohoto velmi starého ovocného druhu je ale mišpule obecná (Mespilus germanica). Ve střední Evropě se pěstuje od 12. století. První zmínky o jejím pěstování jsou však až 3000 let staré. Starověký řecký geograf Strabón se o ní zmiňuje ve své publikaci Geographica. Mišpule pochází z oblasti Malé Asie, Kavkazu a ze severního Íránu, tedy z míst, kde rozkvétala před tisíci lety mocná Perská říše, odkud se rozšířila přes Řecko a Řím do střední Evropy, tehdejší Germánie. Odtud pochází i její poněkud matoucí vědecký název.
Mišpule dorůstá výšky 5 m a má nepravidelně rozložitý habitus koruny. Dřevo mišpule je červenavě bílé, tvrdé, pevné a velmi houževnaté. Listy jsou celokrajné 7-12 cm dlouhé, zelené, kožovité, ochlupené. Kvete v květnu nápadně velkými květy s bílými korunními lístky. Plody jsou malvice, kulovité, ochlupené, hnědě zbarvené a vhodné ke konzumaci jako ovoce. Chutné a poživatelné jsou ale až po prvních mrazech, kdy tzv. zhniličkovatí a vypadají, jako by shnily. Uvnitř se však nachází dužnina připomínající pikantní marmeládu. V minulosti se u nás hojně pěstovala, už za vlády Karla IV. byla běžná, ale v 17. a 18. století byla mišpule vytlačena jinými druhy ovoce. Dnes je pěstována okrajově, spíše jen znalci tohoto druhu ovoce nebo v přírodních zahradách, kde tak zajišťuje přísun čerstvého ovoce i v zimních měsících. Chorobami ani škůdci netrpí. Velkou oblibu mají mišpule v Anglii. Wiliam Shakespeare popisuje vlastnosti dozrávajících mišpulí ve svých hrách, jednou z nich je například Romeo a Julie.
V ostravské zoo lze mišpuli vidět růst na Včelí stezce, u expozice Na statku a v areálu pěstebních skleníků.
(ab)
