Jako poslední premiéru stávající sezóny připravuje Komorní scéna Aréna inscenaci přímo z divadelního zákulisí. Nová hra Tomáše Vůjtka nazvaná Režisér konfrontuje vysokou poezii uměleckých snů s pokleslou prózou životní reality. Mají režiséři rádi své herce?
A pokud ano, mají herci rádi své režiséry? Bilanční hra o tom, jak těžké je přenést na jeviště pravdu, bude mít světovou premiéru v sobotu 20. května a my jsme se nejen na ni vyptali režiséra Ivana Krejčího i představitele titulní role Marka Cisovského.
Marku, jak nahlížíš na režii z pozice herce? Nikdy jsi nezatoužil postavit se na pomyslnou druhou stranu?
Já režii považuju za strašně náročnou profesi. Vymyslet si celou inscenaci v hlavě, rozhodnout, o čem konkrétně chceme hru dneska hrát, a k tomu vést herce… to si nedovedu ani představit. Sám na sobě vidím, jak je to se mnou náročné a jak to někdy nejde, a říkám si, jak ze mě režisér musí být na nervy. Vymyslet, jak herce motivovat a jak mu pomoct, je strašně těžký úkol.
Ivane, jak bys režijní profesi charakterizoval? Co vlastně režisér dělá? Jeho vizi totiž vždycky realizují ostatní (herci, technici, výtvarnici), co používáš k tomu, abys s nimi tu vizi mohl sdílet?
Člověk má vlastně jenom řeč, kterou se musí domluvit o poměrně subtilních věcech s lidmi, kteří jsou úplně jiní. Já jsem měl štěstí, že jsem na škole potkal režiséra Ivana Rajmonta, který krom toho, že nás učil divadelní řemeslo — jak postavit mizanscénu, jak řešit scénografii a kostýmy apod. — tak se nás snažil celou dobu naučit formulovat věci tak, aby tomu druzí rozuměli. Vždycky říkal: „Nikdy nevíte, co jste řekli, pokud nevidíte odpověď. A tou odpovědí je herecký výkon. Takže když něco nejde, vždycky za to může režisér.“ Nejvíc nedorozumění mezi režisérem a hercem spočívá v tom, že si režisér myslí, že něco formuluje, přitom formuluje něco trochu jiného, herci se to v nejlepší vůli snaží zahrát a režisér je potom peskuje za to, že nezahráli to, co si myslel, že zformuloval.
Jak byste pro diváky zformulovali, o čem bude Režisér?
Ivan: O prchavosti života. O lásce, o tvorbě a o smrti. Takhle jednoduché to je. Divadlo je totiž nejpomíjivější ze všech umění. Když si uvědomíme, že pan režisér Josef Janík třicet, možná dokonce čtyřicet let formoval Bezruče — a pak prakticky zmizel — tak mně to přijde strašně smutné. Protože ta jeho práce byla strašně významná a ovlivnila spoustu lidí. Takže o té prchavosti asi nejvíc.
Marek: O tom, že děláme něco, co se odehraje v určitou chvíli a pak to zmizí. A vlastně to není tak zásadní, jak si myslíme, protože v životě se odehrávají daleko důležitější věci, jako právě ta láska… nebo smrt.
I když je divadlo ze všech umění nejpomíjivější, jeho zázrak spočívá i v jeho neopakovatelnosti: nikdy není a nemůže být stejné. Tak tenhle zázrak přijďte zažít na vlastní oči do Arény a my už necháme na vás, nakolik ten zážitek byl anebo nebyl zásadní. Krom premiéry v sobotu 20. května můžete Režiséra navštívit i 22. května, 1., 7. a 15. června vždy od 18.30, anebo vyrazit na dopolední veřejnou generální zkoušku v pátek 19. května od 11 hodin.
(nm)
