Dynastie Křibků vede hostinec U zlatého lva v Ostravě Porubě již 138 let. Čím vším si patrně nejdéle fungující rod hostinských v Čechách a na Moravě prošel a na které pivo nedá dopustit? A jak se změnila kvalita pivního servisu? To vše se dozvíte z následujícího rozhovoru.
Pane Křibku, Vaše rodina patří bezpochyby k nejstarším hospodským rodům v Česku. Jak vás otec připravoval na vaši životní roli?
Otec převzal hospodu po svém dědovi a ten zase po pradědovi. Vedl hospodu v dobách socialismu. Tehdejší režim rozvoji pohostinství moc nepřál, takže otec asi moc na další budoucnost naší hospody nevěřil. Proto mě raději poslal do Prahy vystudovat zlatnictví. Myslel si, že se lépe užívám jako zlatník a rytec, než jako hospodský.
Takže jste měl být původně zlatníkem?
Ano a po studiích v Praze jsem tuto profesi skutečně vykonával. V Ostravě jsem pracoval v družstvu Zlatník. Zhotovoval jsem rytiny prstenů a přívěšků a zasazoval drahé kameny do šperků. Byla to hezká a klidná práce a já jsem si myslel, že ji budu dělat po zbytek života. Jenže pak přišla sametová revoluce a najednou bylo všechno jinak. Černé mraky z oblohy zmizely a otec se rozhodl požádat o navrácení hospody. Když jsme hostinec získali v restituci zpět a otec dosáhl důchodového věku, rozhodl jsem se vystřídat ho v roli hostinského a pokračovat v rodinné tradici.
Jak dlouho vaše rodina hostinec vlastně vede?
“Lva” získal náš praděda Johann ještě za císaře pána. V dobách Rakousko-Uherska koupil hostinec v aukci. Už tehdy byl Lev dobře zavedený podnik a prapraděda za něho zaplatil 6000 zlatých. V roce 1881 to byla spousta peněz.
Být hostinským a vést vlastní hospodu je pro Čechy podle výzkumů snové povolání. Co je podle vás nejdůležitější pro úspěšné vedení hospody?
Především tu práci musíte mít rád. Mít hospodu jako je Lev není povolání, ale poslání. V práci jste nepřetržitě 24 hodin denně. Včetně sobot, nedělí, svátků. Já si vlastně nevzpomínám, kdy jsem měl naposledy volno.
Lev má otevřeno každý den, ale jsou hospody, které mají otevřeno třeba 5 dní v týdnu…
Ano. To je pravda. Záleží samozřejmě na konceptu každé hospody. Náš hostinec měl vždy otevřeno každý den. Kdokoliv se objevil v naší blízkosti, měl jistotu, že u nás dostane dobře najíst a napít. Pro pocestné byl Lev vždy majákem, na který se mohli spolehnout. A tak je tomu dodnes. Kromě cestujících k nám chodili samozřejmě i lidé z blízkého okolí, kteří se tady rádi zastavovali na pivo po práci.
Tak vaši hospodu objevil i malíř Valentýn Držkovic?
Ne, ne. Valentýn patřil do blízké rodiny a když se po studiích z Vídně vracel domů, poskytli jsme mu v hostinci azyl. Valentýn tady sedával u stolu, pozoroval chlapy, jak pijí pivo a hrají karty, a hrozně rád je při tom maloval. Víte, on byl vynikající portrétista. Proto velmi toužil po návštěvě Francie. Chtěl poznat Paříž a tamní malířské mistry. Nakonec skutečně do Paříže odcestoval a nějakou dobu tam i bydlel. Ještě před tím nám však stačil svými malbami vyzdobit náš taneční sál, který bohužel za války lehl popelem.
A jak to bylo s Petrem Bezručem, který také patřil ke stálým hostům vašeho hostince?
Petr Bezruč k nám chodil na pivo a sedával u stolu právě s Valentýnem. Ti dva si spolu moc rozuměli. Oba měli velké sociální cítění a oba se snažili svými díly zastat dělníků a havířů na šachtách. U nás se jim moc líbilo, protože Hostinec U zlatého lva byl vždy lidovou hospodou.
Říkal jste, že k povolání hostinského potřebujete mít nějaký vztah. Jak se vlastně takový vztah získá?
Těžko říct. Každý to má jinak. Já jsem si ho vybudoval přirozenou cestou. V hospodě jsem vyrostl. Vzpomínám si, jak moje babička vařila pro hosty doma na peci výborné omáčky a hlavně fantastickou svíčkovou. A pak na tu atmosféru, která se mi vždy líbila.
Jak se změnila atmosféra v hospodě v dobách socialismu?
Hrozně moc. Pro mou babičku a rodiče to muselo být hrozné. Stát se tehdy o naše rodinné dědictví vůbec nestaral a oni ve své hospodě museli platit nájem… Během 50ti let tak vše hodně zastaralo. V posledních letech před sametovou revolucí vzali za vděk Lvem hlavně studenti z nedalekých vysokoškolských kolejí. Ti nám v dobách socialismu pomohli přežívat. Ale bylo to samozřejmě složité. Je paradox, že v dobách socialistického plánování se běžně stávalo, že vám v pátek odpoledne došlo pivo. A vy jako hostinský jste se s tím musel vypořádat.
Jak se od té doby změnilo pivo a pivní kultura?
Opravdu hodně. Kvalita pivního servisu šla neskutečně nahoru. Dnes už se nestane, že by vám pivo chybělo. Máte ho vždy tolik, kolik potřebujete. Kdysi bývala na čepu převážně desítka. Pak zase dvanáctka. Dnes máte na kohoutech jedenáctku, dvanáctku, černé pivo, speciály. A všechna piva v prvotřídní kvalitě. Vzpomínám si, jak vždy babička vykukovala z okna ven a s obavami vyhlížela dobu zrání švestek. A když nadešla, museli jsme více kontrolovat kvalitu piva, protože se pivo na podzim v době švestek více kazilo. To dnes nehrozí. Také kvalita pivního skla šla nahoru. Dnes už neexistuje, abyste v půllitrech našli vzduchové bubliny. Kdysi to bývalo běžné. Změnil se i způsob čepování. Vzpomínám si, jak mě táta učil, že správně načepované pivo musí mít velkou čepici a důlek uprostřed. Dnes mladí chtějí pivo načepovat na hladinku. Ale samozřejmě, když chce někdo načepovat pivo s čepicí, tak mu rádi vyhovíme.
V průběhu let přišel Váš hostinec do styku s více pivními značkami. Kterou preferujete vy osobně?
Já mám v hospodě na čepu výhradně Ostravar. Vím, že otec v sedmdesátých letech zkoušel i jiné značky, ale nakonec se vrátil k Ostravaru. To znamená, že posledních čtyřicet let let se tady čepuje jen a jen Ostravar.
Co na začátku jedenadvacátého století trápí hostinského nejvíce? Kvalita piva to zřejmě nebude…
Řekl bych, že dnešního hostinského trápí to, co manažery v jiných oborech. Je čím dál těžší najít kvalitní lidi z oboru.
Vaše rodina vede hostinec 138 let. Kdo převezme hospodu po Vás?
V současné době s námi v hospodě pracuje náš syn Lukáš. Bylo by hezké, kdyby syn dál pokračoval v naší rodinné tradici.
(nm)
