V letošním roce vyvedl pár puštíků bělavých středoevropských v Zoologické zahradě a botanickém parku Ostrava celkem pět mláďat. Všechna byla ve stáří tři a půl měsíce poskytnuta rakouskému repatriačnímu projektu, který probíhá ve Vídeňském lese a jehož cílem je posílit volně žijící populaci této druhé největší sovy Evropy.
Záchranný repatriační projekt pro puštíky bělavé „Habichtskauz Wiederansiedelung“ probíhá v oblasti Vídeňského lesa v Rakousku od roku 2009. Jeho cílem je posílit divokou populaci této sovy vypouštěním mláďat odchovaných v zoologických zahradách a dalších chovatelských stanicích do volné přírody. Ostravská zoo je do projektu zapojena od roku 2014 a celkem už bezplatně poskytla 20 mladých puštíků (včetně těch letošních). Většina z nich byla vypuštěna do přírody, část jich zůstala v chovatelské základně projektu.
Zhodnocení uplynulé sezóny 2020
V roce 2020 spolupracující instituce poskytly do projektu celkem 46 mladých puštíků bělavých (pět z nich bylo ze Zoo Ostrava). Celkem 20 jedinců našlo svůj nový domov v lokalitě Wildnisgebiet Dürrenstein a 25 pak bylo vypuštěno v biosferickém parku Wienerwald. Jeden mladý puštík bělavý byl ponechán v chovatelské základně projektu, aby svým genofondem obohatil genetickou rozmanitost odchovávaných mláďat. V rámci chovatelské základny projektu bylo také sestaveno několik nových a geneticky cenných chovných párů, aby populace byla silná a životaschopná.
Rok 2020 ale byl v Rakousku pro volně žijící puštíky náročný. Tři páry o své snůšky přišly v době líhnutí mláďat pravděpodobně kvůli akutnímu nedostatku potravy a pouze dva páry byly nakonec schopné odchovat každý po jednom mláděti. Snad bude letošní sezóna pro puštíky příznivější…
Puštík bělavý (Strix uralensis) hnízdí v rozlehlých listnatých nebo smíšených lesích v oblasti euroasijské tajgy, hor střední Evropy a také v Číně. Jako tzv. glaciální relikt se vzácně vyskytuje i ve střední Evropě (poddruh Strix uralensis macroura). V minulosti byla tato sova na mnohých místech Evropy přičiněním člověka vyhubena. Jednou takovou lokalitou byla například Šumava, kde patřil puštík bělavý k původním druhům a ještě na přelomu 19. a 20. století se na české straně Šumavy pravidelně vyskytoval. Příčinou vymizení šumavské populace byla zřejmě kombinace ubývání smíšených a listnatých lesů pralesovitého charakteru, vlivu klimatických výkyvů a nedostatku potravy, genetické izolovanosti a intenzivního odstřelu. Dnes se v této oblasti opět vyskytuje díky vypouštění puštíků v Bavorském národním parku (od 70. let minulého století). V posledních letech roste šumavská populace i díky vyvěšování hnízdních budek, které puštíci rádi vyžívají. Aktuálně se na Šumavě vyskytuje téměř dvacítka párů.
(ab)
