Ač je rodákem z Brna a ke svému rodišti se vždy hlásil, největší část své dlouhé hokejové kariéry strávil ve Vítkovicích. Jedenáct let oblékal útočník PETR HUBÁČEK vítkovický dres. Vyzkoušel si samozřejmě i ten brněnský, zahrál si za Pardubice, zkusil si angažmá v Rusku, Finsku, Francii, krátce taky v NHL! Ve svých devětatřiceti letech si řekl dost. Svou dlouhou hokejovou kariéru ukončil a teď má před sebou novou a úplně jinou kapitolu svého života.
Co vás k ukončení kariéry přimělo?
„Už několik let mi bylo jasné, že se okamžik tohoto rozhodnutí prostě blíží a jednoho dne nastane. A teď to prostě přišlo. Najednou jsem došel k závěru, že je přesně ten čas skončit. Nevěděl jsem, jak ten okamžik poznám. Ale teď, když přišel, velice rychle jsem to pochopil. Prostě přišel konec. A začátek něčeho nového.“
Podle čeho hokejista pozná, že nastal ten pravý čas?
„Můžu říct jen to, jak jsem to poznal já. Najednou jsem pocítil, že už nemám motivaci znovu podstupovat tu dřinu a celé to martýrium s profesionálním hokejem spojené. V minulosti jsem hokeji dal, co bylo třeba. Vždycky jsem byl hodně závislý a tom, jak mám natrénováno, můj hokej byl vždycky postavený na bruslení. Když jsem měl těžké nohy, šel můj výkon rapidně dolů. Nebyl jsem typem hokejisty, který si pomůže tím, jak je vybavený technicky, nebo tím, že je rozený střelec, který si najede před branku, dostane puk a trefí to tam. Já musel vždycky jezdit a pracovat pro ostatní. A na to jsem musel mít natrénováno. Rok od roku to pro mě bylo těžší. A teď jsem pochopil, že hokej už mi dal vše a já jemu taky. A že prostě nemá smysl dál pokračovat.“
Takže litovat nebudete?
„Myslím si, že ne. Tak to alespoň cítím teď. Jsem s tím rozhodnutím srovnaný a žádný comeback už ode mě nečekejte. (směje se) Uvažoval jsem ještě o jedné sezoně v Itálii. Přemýšlel jsem o tom spojit si hokej s pobytem v italské přírodě. Lákalo mě to, ale ne dost na to, abych se ještě jednou přinutil do toho zase naplno jít.“
Takže je čas se ohlédnout zpět. Nás samozřejmě zajímá především to, jak vzpomínáte na své angažmá ve Vítkovicích…
„Nad tím nemusím vůbec přemýšlet. Na Vítkovice vzpomínám strašně rád. I teď, s určitým odstupem, cítím, jak dobře mi tady bylo. Docela nedávno jsem si udělal čas a zajel do Ostravy, abych se setkal s některými svými přáteli, které jsem během té doby poznal. A zase. Úplně jsem cítil, jak se do Ostravy těším. Šel jsem samozřejmě pozdravit i lidi z klubu, takže jsem se zastavil i v hale. Vešel jsem dovnitř a hodně z těch příjemných pocitů se mi zase vrátilo. To neošidíte. Buď to cítíte, nebo ne. A ty moje pocity jsou moc hezké. Vítkovice byly moc fajn.“
Když byste měl zavzpomínat na svůj nejhezčí zážitek spjatý s Vítkovicemi…
„…Tak bych nevěděl, který přesně vybrat. Bylo jich hodně. Pro mě je příjemnou vzpomínkou každé přátelství, které jsem ve Vítkovicích navázal. To není jen o gólech a vítězstvích. Ale když mám vybrat jednu vzpomínku, sáhnu na samý začátek toho vítkovického působení. Pro mě totiž nebylo vůbec žádnou samozřejmostí, že jsem se dostal do extraligového týmu. Možná to vítkovičtí fanoušci berou jinak, protože jsou dlouhá léta zvyklí, že tu extraligu prostě mají, ale já tehdy chodil v Brně na první národní ligu, která se tam tehdy hrála. To pro mě byl do té doby vrchol, časy extraligové Komety přišly až zadlouho. A já přišel z Brna do Vítkovic a najednou jsem se stal součástí extraligy! Dodnes si pamatuju ty pocity, které jsem tehdy měl. To bylo vzrušení. Páni, extraliga. To je něco! A do toho ještě kluci z NHL, kteří s Vítkovicemi v létě trénovali! Najednou jsem se ocitl v prostředí pro mě s mými dosavadními zkušenostmi skoro neuvěřitelném. To je pro mě hrozně silná vzpomínka a asi už navždy zůstane.“
Sledujete, jak si Vítkovice vedou?
„Samozřejmě. To by jinak ani nešlo. Nesleduju jenom Vítkovice, to bych neříkal pravdu, ale jasně že mě pořád zajímají.“
Vyzkoušel jste si celou řadu zahraničních angažmá. Na které z nich vzpomínáte nejraději?
„Na Finsko. A zase je těch důvodů víc. Hraje se tam velmi dobrý hokej, to je jasné. Nám se tam ale moc líbilo, žili jsme tam s celou rodinou a poznali jsme, jak je Finsko nádherné. Lidé jsou tam přátelští, krásná je i ta země sama o sobě se svou přírodou, to byla moc hezká léta.“
Na místě je samozřejmě otázka, jaký bude váš nový život, tedy ten po skončení kariéry…
„To se ještě ukáže. Rád bych zůstal u hokeje.“
Kariéra hokejového spolukomentátora vás neláká?
„No… To jste docela trefil. Musím přiznat, že něco se možná rýsuje. Přesněji, že už mezi mnou a Českou televizí dříve nějaký kontakt proběhl. Uvidíme, co bude, ale tahle práce by mě asi zajímala. Ostatně jsem v minulosti přemýšlel i o tom, že bych chtěl někdy později o hokeji třeba psát. Říkal jsem si, že by mě novinařina bavila. Dnes už je trochu jiná doba a novinařina se někam posunula. Klasické noviny už plní jinou roli, než tomu bylo dřív. Logicky, ve světě internetu asi musely projít nějakou obměnou. Ale to komentování… Uvidíme, jak to celé dopadne. Počkejme si ještě.“
PETR DOLAN
