Tvář Barbory Černé Dvořákové se už řadu let spojuje s ostravskou hutí. Povídali jsme si o tom, jaké to je zajišťovat informace pro novináře třeba i ve chvílích, kdy nejde o příjemná sdělení, jak se ženě pracuje v huti, jakou roli pro ni v životě hraje Ostrava.
Jak se člověk stane tiskovým mluvčím hutě? Byla to vaše vysněná práce?
Pokud myslíte dobu, kdy se člověk rozhoduje, co bude studovat a čemu se chce v životě věnovat, tak tehdy mě to ani nenapadlo, dokonce ani nevím, zda jsem si uvědomovala, že nějaká taková profese existuje. Chtěla jsem být umělkyně, milovala jsem, a stále miluju hudbu. Studovala jsem hru na housle na ostravské konzervatoři a byla jsem přesvědčena, že touhle cestou se chci vydat. Muziky jsem se sice úplně nevzdala, hraju na housle v kapele Ave Band, ale už je to jen koníček, i když v mém životě hraje hudba stále důležitou roli. Bavily mě také jazyky, takže jsem vystudovala anglickou filologii a stala jsem se překladatelkou a tlumočnicí. V roce 2003 jsem nastoupila do ostravské huti, tehdy se jmenovala Ispat Nová huť, a tlumočila jsem a překládala pro anglicky hovořící majitele a management hutě.
Angličtinu máte zvládnutou perfektně na úrovni soudní překladatelky. Umíte i další cizí jazyky?
V žádném jiném jazyce jsem nedosáhla úrovně jako v angličtině. Teď se už několik let učím italsky. Nemá to žádný logický důvod, vyjma toho, že mám ráda Itálii a ten jazyk se mi moc líbí, krásně zní, jsou v něm cítit emoce. A taky si říkám, že každá znalost se člověku může hodit. Takže se snažím využít doby, kdy se mi ty vědomosti v hlavě ještě ukládají celkem snadno.
Stále jsme se ale nedozvěděli, kudy vedla vaše cesta k profesi tiskové mluvčí.
V roli tlumočnice a překladatelky jsem zprostředkovávala komunikaci v různých oblastech, připravovala publicistické texty, sledovala jsem práci tiskového oddělení, zároveň jsem se seznamovala s hutí a problematikou průmyslové výroby. Když v roce 2012 tisková mluvčí odešla z hutě, bylo mi toto místo nabídnuto. Líbilo se mi, že to je práce, kde bych mohla zúročit své znalosti a posunout se od pouhé interpretace něčích myšlenek jen do jiného jazyka, k vytváření sdělení, a mít tak větší záběr. Takže jsem místo přijala. Abych si doplnila teoretické znalosti, dodělala jsem si k předchozímu doktorátu z filologie ještě MBA v oboru public relations a komunikace. Ale stejně se musím pořád učit, i když už to dělám už 10 let.
Co byste doporučila všem těm, kteří v tomto oboru začínají?
Většinu informací si adepti na tuto práci přečtou třeba v odborné literatuře. Co jsem se nedočetla a musela jsem se k tomu dopracovat zkušeností, je, že když chce mluvčí, případně pracovník komunikace odvádět dobrou práci, nestačí, aby své výstupy dělal jen ke spokojenosti svého šéfa, tedy firmy, nebo instituce, která ho zaměstnává. Informace, které připravuje, musí vyhovovat i potřebám televizí, rádií a novin různého druhu od odborných po lehký bulvár, a také lidem, pro které je sdělení určeno, tedy v případě hutě zaměstnancům, okolní komunitě, municipalitě a podobně. Jakmile se mluvčí nechá svými šéfy dotlačit pouze k více méně reklamním sdělením, komunikace se sice bude líbit majitelům, případně manažerům, ale postupně přestane mít ten dopad na okolí, kvůli kterému se vlastně dělá. Myslím, že aby mluvčí přesvědčil svého šéfa, jak má komunikace vypadat, musí svou práci opravdu dobře zvládat, a taky potřebuje, aby šéf věřil jeho odbornému úsudku.
Jak se pracuje ženě v huti, což je spíše mužské prostředí?
V LIBERTY Ostrava pracuje mnoho žen na různých pozicích. Osobně mám pocit, že ženám se v naší huti musí pracovat dobře. Samozřejmě že zvláště v těžkých provozech jako na vysokých pecích, ve slévárně, na válcovacích tratích pracují především muži. Ale většinou je s nimi báječná spolupráce i příjemný osobní kontakt, jsou to féroví, vstřícní lidé. Ostatně v huti jsem poznala i svého manžela, mám tady mnoho přátel. A navzdory mnohdy pokroucenému pohledu na genderovou problematiku ve světě jsou tady chlapi gentlemani, v naprosté většině případů se k sobě chováme s respektem a vzájemně si umíme pracovně vycházet vstříc. A to neříkám jako nějaké klišé: prostě lidé tady jsou fajn, což je jeden z důvodů, proč tu ráda pracuju.
Jsou ještě další důvody, proč hájíte barvy huti?
Myslím, že je to třeba. Ocel je prostě strategická surovina, je všude kolem nás, ani si neuvědomujeme, jak často používáme věci, které jsou z oceli nebo se bez ní nedají vyrobit. Považovala bych za chybu, kdybychom se zbavili možnosti si ji sami vyrábět a stali se závislými na dodávkách ze zahraničí, jako je tomu u mnoha dalších důležitých komodit. Navíc je stoprocentně a donekonečna recyklovatelná, což z ní dělá skutečně výjimečný materiál, šitý na míru cirkulární ekonomice. A pokud se opravdu podaří uskutečnit všechny plány na modernizaci ostravské huti, pokud vybudujeme novou ocelárnu a díky tomu pak budeme moci odstavit valnou část prvovýroby, pak ty negativní dopady huti na okolí, na životní prostředí, budou skutečně natolik zanedbatelné, že už nebude důvod nechtít hutní podnik v Ostravě. Naopak, ty přínosy budou obrovské, takže jsou i zcela racionální důvody, proč chci hájit barvy ostravské huti.
Rozumím tomu, že huť přímo poskytuje práci šesti tisícům lidí a dalším tisícům prostřednictvím dodavatelských firem. Ale dříve to byly desítky tisíc pracovních míst, které už zanikly, a přesto se s tím město nakonec vyrovnalo, vznikly tu nové pracovní příležitosti. Takže jaké další přínosy máte na mysli?
Je potřeba si také uvědomit, kolik toho huť dělá pro region, jak pomáhá zdejšímu sportu, kultuře, městu s propagací jeho dobrého jména, místním komunitám. Bez příspěvků huti by se v Ostravě a okolí nekonala celá řada akcí. Podporujeme pravidelně festival Colours of Ostrava, Festival v ulicích, Shakespearovské slavnosti, Národní divadlo moravskoslezské i Janáčkovu filharmonii Ostrava. S našimi příspěvky se letos konaly třeba městské slavnosti na Slezské Ostravě nebo v Havířově. Pomohli jsme vzniknout ostravskému parahokejovému týmu Flamingos Ostrava, jsme silným parterem velkých parahokejových akcí v Ostravě, podporujeme Centrum individuálních sportů Ostrava. Každoročně přispíváme městu Ostrava do fondu na ozdravné pobyty ostravských dětí na horách a do fondu pro životní prostředí. Finančně se podílíme na bohatém programu Světa techniky v Dolní oblasti Vítkovice, stojíme za spoustou drobnějších akcí, v poslední době jsme třeba pomohli na svět první výstavě galerii Plato v bývalých ostravských jatkách nebo Ostrava City Marathonu. Naše zaměstnance v rámci dobrovolnických dnů uvolňujeme k práci v organizacích ze sociální oblasti, také mohou získat granty pro neziskové organizace v okolí, každoročně prostřednictvím našich zaměstnanců podpoříme desítky krásných projektů. Každoročně vybíráme prospěšné projekty k podpoře v Radvanicích a Bartovicích, Vratimově, Šenově, ve Slezské Ostravě. A tohle není kompletní výčet, takže pozitivní stopy naší huti jsou opravdu vidět na mnoha místech. Vždycky, když se nějaký takový projekt podaří, je to pro mě i osobní radost. Mám tohle kdysi černé, tak specifické město, kterému nic nespadne do klína a vždycky si vše musí vybojovat, moc ráda. Ráda chodívám na dlouhé procházky Ostravou a objevuji opravdu kouzelná místa, zajímavé stavby, vnímám neopakovatelnou atmosféru. A já prožívám dobrý pocit, kdykoliv na mě vykoukne něco, co je v dobrém smyslu spojeno s hutí, ve které pracuji.
Dlouhé procházky Ostravou patří k vaší oblíbené formě odpočinku?
Také, ale potřebuju i další formy pohybu. Ráda tancuju, baví mě karibské tance jako salsa a bachata. Hraju badminton, zajdu si na golf. Akorát cyklistice jsem nikdy nepropadla. Manžel je vášnivý cyklista, relaxuje polykáním stovek kilometrů na silničním kole za každého počasí, a když přijede nadšený, zpocený, obhozený blátem, tak je mi jasné, že tohle je sport, který musí dělat s kamarády, nikoliv se mnou.
Obhozenou blátem z kola si vás opravdu neumím představit. Znám vás vždy perfektně upravenou, vhodně oblečenou. Jistě svému zevnějšku věnujete dost energie. Ten důvod je osobní, nebo profesní?
Je obojí. Jako žena se cítím dobře, sebevědomě, když jsem pro danou příležitost vhodně oblečená a upravená. Myslím, že každá žena by se měla snažit dobře vypadat. Přiznávám, že trochu ulítávám na botičkách. Krásné, zajímavé boty jsou moje slabost. Ale každopádně jsem přesvědčena, že být vhodně upravená je důležité i v práci, při profesi tiskové mluvčí obzvlášť.
Chcete říct, že tisková mluvčí by měla být krásná?
To určitě říct nechci, tak to není. Každý tiskový mluvčí, ať už muž nebo žena, by měl působit příjemně, seriózně a adekvátně tomu, jakého klienta zastupuje, také autenticky a důvěryhodně. Krásná mladá žena v minisukni a hlubokým výstřihem je pro komunikaci za banku stejně nevhodná, jako zarostlý, rozcuchaný muž v bavlněném triku. Když se ale upraví a decentně (což ale nutně nemusí znamenat usedle) oblečou, je to v pořádku. Zároveň samozřejmě musí hlavně rozumět problému a musí umět ho srozumitelně vysvětlit. Takže vypadat upraveně je sice důležité, ale opravdu to nestačí.
(nm)
