Češi jsou sice rok od roku svědomitější ve sběru elektroodpadu, nicméně staré mobily stále skladují doma a nevyhazují je. Podle statistik bychom našli v šuplících českých domácností dohromady až 10 milionů starých mobilních zařízení, která už nejsou mnohdy funkční. Proč se jich nezbavíme?
Podle počtu aktivních SIM karet je u nás aktuálně v provozu kolem 15 miliónů mobilních telefonů.* Odhaduje, se, že dalších 10 miliónů těch nepoužívaných mají Češi uložené doma. „Na každou z více než čtyř miliónů tuzemských domácností připadají průměrně tři až čtyři mobilní telefony. Z toho jsou však jeden až dva uloženy v šuplíku. Pokud mění uživatel svůj mobilní telefon za jiný, většinou novější, tak ve třetině případů ten starý někam schová a nechá jej tam. Takto uskladněný ho má až na dobu 5 let i více,“ říká David Vandrovec z kolektivního systému REMA, který se specializuje na sběr a recyklaci vysloužilých elektrozařízení, přenosných baterií nebo akumulátorů. To, že si lidé své vysloužilé přístroje nechávají, je podle Vandrovce stav daný takzvaným efektem cennosti. „Uživatelé velmi často mobilní telefony odkládají do šuplíků, protože jejich zařízení mělo poměrně velkou pořizovací hodnotu,“ vysvětluje. Zároveň také upozorňuje na fakt, že jejich dlouhodobé skladování není zcela bezpečné, protože obsahují mnohé chemické látky. Navíc až 95 % částí mobilního telefonu lze podle něj recyklovat a opětovně využít.
Mobil se vlastně někdy bojíme vyhodit
Odborníci na lidskou psychiku vidí v neschopnosti vyhodit starý mobil mnohdy i hlubší význam. Propojují jej například se současnou společenskou diskusí o nomofobii, což je novodobé označení pro závislost na mobilním telefonu či smartphonu. „Čím dál více se setkáváme s lidskou obavou, že pokud nebudeme mít u sebe zapnutý mobilní telefon, o něco přijdeme, dojde ke ztrátě. Lze tedy říci, že v individuálních případech informační technologie tak trochu přetočily spokojenost lidí i směrem ke strachu. V nejvyhrocenějších situacích mluvíme dokonce o závislosti na možnosti přijímat informace,“ vysvětluje Andrea Dutková, psychiatrička a psychoterapeutka z pražské EUC Kliniky Praha – Opatovská. Vychází z toho, že ačkoliv je procento lidí ohrožených nomofobií stále poměrně nízké, může mít podstata onemocnění hypoteticky vliv i na motivaci telefon vyhodit a zrecyklovat. Což v praxi znamená, že když máme nefunkční mobil, nevyhodíme ho z důvodu obavy, že ztratíme kontrolu nad situací. „Když vyjdete ze znalostí o nomofobii, lze jimi ve vybraných případech odůvodnit to, že není možné zahodit starý telefon. Protože byl zdrojem strachu a ten potřebujete mít pod kontrolou, je to biologická danost. To, že je nefunkční, si mozek uvědomuje, ale amygdala, tedy část mozku, která významně ovlivňuje naše chování při strachu a radosti, se jen tak lehko nevzdává. Je to však hodně individuální, nejde to generalizovat,“ dodává Dutková.
Roli hrají i vzpomínky a český pragmatismus
Důvodem pro skladování starých zařízení je samozřejmě i česká povaha a v některých případech je motivace spíše pragmatická – co kdyby se nějaký komponent z mobilu mohl ještě do budoucna hodit. Spousta rodičů a prarodičů si taky přístroje schovává jako hračky pro děti a vnoučata. V neposlední řadě mají svůj důležitý význam lidské vzpomínky, emoce a osobní přínos mobilu pro každého z nás. Mobilní technologie nás totiž mohou propojit s lidmi na druhém konci světa, jsou dnes nedílnou součástí sledování našeho zdraví nebo trávení volného času. V leckterých případech nám pomáhají zprostředkovat kontakt, který bychom jinak nemohli mít. „S našimi přenosnými telefony jsme mnohdy strávili mnohem více hezkých chvilek než se spoustou bližních a kamarádů. Telefony jsme měli, na rozdíl od rodiny a přátel, stále u sebe. Velmi rádi se pak vracíme k uloženým textovým zprávám nebo dalším osobním datům, které jsou v přístroji pečlivě uschovány. A i když se už k žádným datům nedostaneme a mobil je nefunkční, už jen při jeho uchopení do rukou si vybavujeme krásné chvíle, které jsme jeho prostřednictvím zažili, když nám umožnil například zavolat si v nouzi s blízkým přítelem,“ doplňuje psycholog Petr Šmolka z Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy.
Recyklace mobilu generuje nový materiál
Mobilní telefon používá jeho vlastník v průměru 3 – 4 roky, pak ho většinou vymění za nový. „Doba užití jednoho přístroje se postupně krátí. I když uživatelé stále upotřebí možnost dokoupení nových komponent, mezi něž patří nejčastěji výměna baterie za novější, mobil už dnes není produktem, který bychom si pořídili na více než 5 let,“ zdůrazňuje Radim Tlapák z internetového obchodu BatteryShop.cz, kde nabízí sortiment baterií do mobilních přístrojů. Poměr navrácených telefonů a těch, které jsou zakoupeny, je však dlouhodobě poměrně nízký. „Od roku 2004 jsme v České republice zrecyklovali přes 80 000 starých telefonů. To je ale v ohledu na počet, který skladujeme bez využití doma, velmi neuspokojivé malé číslo“, říká Adriana Dergam ze společnosti Vodafone. Protože jsou mobily cenným artiklem a recyklací z nich lze získat zdroje pro další využití, snaží se prodejci i kolektivní systémy Čechy k jejich odevzdání motivovat. Zmíněný Rema Systém například umožnuje využít bezplatné služby a poslat drobný vyřazený elektroodpad zdarma poštovním balíkem, Vodafone zase vzbuzuje zájem tím, že peníze z recyklace investuje směrem k projektům chránícím životní prostředí. „Lidé by měli přispívat k odpovědné spotřebě a recyklovat mobily stejně jako například plasty nebo staré ledničky. A uvědomit si, že při výrobě těchto přístrojů vznikají uhlíkové emise, nemluvě o rostoucí poptávce po vzácných minerálech. Na každé prodejně má proto Vodafone buď nádobu na staré telefony, nebo je kdokoli může odevzdat přímo prodejci“, dodává Dergam.
(ab)
