Jak se rodí sportovec, jehož ambicí je dostat se na olympijské hry a třeba je i vyhrát? A musí se vždy jednat o talentované dítě, pro něhož je sport alfou a omegou jeho žití od útlých let? Každý příběh je jiný. Ten, který zatím píše ostravská střelkyně Sára Karasová, dokládá, že tomu tak vždy být nemusí. Do dvanácti let byla aktivním sportem prakticky nepolíbená. Dnes je z ní juniorská mistryně Evropy, která má ty nejvyšší ambice. Olympijské a medailové…
Je jí šestnáct let, studuje na Matičním gymnáziu v Ostravě a má o své cestě jasno. Dnes. Do dvanácti let střílela z pušky jen tak pro radost. Otec je myslivcem, ke střelbě měla tudíž vždy blízko. Ale o tom, že by se jednoho dne stala elitní střelkyní, dlouho vůbec nepomýšlela.
Kdo jí cestu, která ji už nyní přivedla k velkým úspěchům, ukázal? Kondiční trenér David Arabasz, s nímž se ve svých dvanácti letech setkala. „Zeptal se mě, čeho chci ve střelbě dosáhnout. Řekla jsem mu, že to chci dotáhnout hodně vysoko. A on se mě zeptal, co tomu chci obětovat. Odpověděla jsem, že všechno,“ vrací se dnes mladá střelkyně k osudnému setkání.
„Tohle byl zlom na její cestě. I v jejím myšlení. Do té doby se sportu vyhýbala jako čert kříži,“ kroutí ještě dnes nad zlomem v životě tehdy dvanáctileté dívky její matka Jana.
Tvrdá kondiční příprava se na výkonech mladé střelkyně začala brzy projevovat. V ostravském SSKP se dostala do péče trenéra Květoslava Tomečka. A ten v ní dnes vidí mimořádný potenciál. „Taková střelkyně, jako je Sára, se rodí jednou za deset let,“ míní. „Za čtyři roky udělala tolik práce, jako jiní střelci za dvojnásobně dlouhou dobu,“ oceňuje Tomeček vzestup, jenž Karasová od svých dvanácti do nynějších šestnácti let zaznamenala.
Ví, že studentka ostravského gymnázia těží ze svého rodinného zázemí v Šenově u Ostravy, kde žije. Otec myslivec jí, když na to přijde, postaví střelnici i doma. „Třeba jako jednou, když jsem zrovna nemohla na střelnici, protože byla zima, nebo vánoce. Táta mi to odkrokoval doma, takže jsem střílela z ložnice do obýváku,“ usmívá se Karasová.
„Ano. To se pak někdy stane, že doma prostě létají odražené diabolky,“ dodává s úsměvem máma Jana. „Ty odražené už ale nikomu neublíží,“ ujišťuje. Horší to ale je, když mladá Sára neopatrně zavadí o spoušť a diabolka profrčí pokojem a těsně mine skleněnou výplň okna. Taková věc se stala ale jen jednou a nikdo, kdo by mohl přijít k úhoně, nebyl zrovna nablízku.
Na konci května se Karasová stala nejmladší Češkou v historii, která získala tři zlaté a jednu bronzovou medaili na mezinárodních závodech budoucích olympijských nadějí v Plzni. Soutěže s názvem Meeting of the Shooting Hopes, které se zúčastnili střelci z 23 zemí světa a jež je prestižnější než mistrovství republiky.
Její síla je nejen v přesnosti, ale také v rychlosti. „Říkám o ní, že je to malý šenovský šinkanzen,“ podotýká trenér Tomeček. Na zmíněných závodech v disciplíně 60 ran vleže, zaznamenala 625 bodů, což byl její osobní rekord. Závod, který je vypsaný na 50 minut, měla odstřílený za 20 minut! „Říkám jí, pokud si věříš, pal to tam. A ona si věří. Dotáhne to daleko,“ předpovídá Tomeček.
Na nedávném juniorském mistrovství Evropy v ázerbájdžánském Baku vystřílela Karasová dvě zlata. Jako jediná členka české výpravy. Navzdory extrémním podmínkám. „Vítr mi nadzvedával i startovní číslo na zádech. A pohazoval mi i s hlavní,“ pravila Karasová po závodech.
V listopadu odletí s českou reprezentací na soustředění do Austrálie. Ještě téměř pět let může závodit mezi juniorkami, ale ona si už dnes sní svůj velký střelecký sen.
Když se jí na něj zeptáte, hned vám neodpoví. „Až se mi splní, tak vám to řeknu. Přes malé cíle se člověk dopracuje k tomu hlavnímu,“ řekne zprvu.
Jenže její kouč Tomeček má také sny a prozradí je. „Ano, je to olympiáda v Tokiu. Jestli na to, aby se tam dostala, má? Ano, má. Myslím, že už příští rok se budou někteří moc divit,“ prohlašuje jednoznačně Tomeček.
A tím poněkud rozmluví i mladinkou Sáru. „Určitě bych tam chtěla, ale kdoví, co bude za tři roky. Výsledky teď šly nahoru, ale taky můžu spadnout a plácat se na těch nižších pozicích. Což doufáme, že se nestane,“ usměje se sympatická dívka.
O čem tedy sní? O tom, že si jednou z olympiády přiveze olympijské zlato? A třeba už z té tokijské v roce 2020? „Dalo by se to tak říct,“ odpoví nakonec. Kam ji tedy cesta, už dnes ozdobená velkými úspěchy, nakonec dovede?
PETR DOLAN
Foto: foto archiv Sáry Karasové
