Vážení čtenáři, nabízíme Vám k přečtení rozhovor s Patriziem Stronatim, který vyšel v předzápasovém bulletinu před utkáním Baníku s Plzní. Patrizio Stronati si v Baníku užívá restart kariéry, která se trochu zadrhla ve druhé polovině jeho tříletého angažmá v Austrii Vídeň. „Jsem rád, že jsem v létě znovu šel do Baníku. Byla to dobrá volba,“ řekl třiadvacetiletý stoper, který si nedávno vysloužil i dodatečnou pozvánku do národního týmu.
Vybavujete si ještě svůj první příchod do Baníku v roce 2013?
Ano. Hrával jsem za Hlučín, Baník o mě projevil zájem. Zjistil jsem, že mám šanci trénovat s áčkem, tak jsem souhlasil a přestoupil jsem. Přišel jsem tam v době trenéra Pulpita. Byl jsem střední obránce, ale on mě nejdříve stavěl na levou stranu, protože se na levé straně zranil Mach. Odehrál jsem tehdy ještě ale jen pár zápasů. Žádná díra do světa to nebyla.
Pořádně jste prorazil až o rok později za kouče Martina Svědíka. Jak k tomu došlo?
Přesně tak. Není lehké se z dorostu prosadit do áčka, podaří se to třeba maximálně třem klukům, kolikrát třeba jednomu. Hlavně panu Svědíkovi děkuju, že mi dal šanci. Nebýt jeho, bůhví, kde bych skončil. Začal mi věřit, dal mě dohromady s Honzou Baránkem, se kterým jsme doteď největší kamarádi. Sedli jsme si celkově na hřišti i mimo něj a s ním se mi hrálo hodně dobře. Oběma nám to šlo.
Jana Baránka pak ve slibně rozjeté kariéře zabrzdilo zranění kolena. Stále jste v kontaktu?
Jo, jsme velcí kamarádi. Trávíme spolu hodně času. Když mu to vyjde, chodí se i dívat na naše zápasy. Teď si dělá trenérskou licenci a pracuje jako asistent trenéra v Dolním Benešově. Fandím mu, ať je z něj dobrý trenér, když už se kvůli zdraví nemohl prosadit na hřišti jako fotbalista.
S fotbalem jste začínal v Hlučíně, což je kousek od Ostravy. Jak jste vnímal Baník jako kluk?
Nejenom já, ale jako kluci jsme v Hlučíně všichni k Baníku vzhlíželi. Vždycky jsme je chtěli porazit. Je to největší klub na Moravě a ve Slezsku, samozřejmě jsme se chtěli proti nim vytáhnout. Jako kluk jsem sledoval sezonu, kdy se stali mistři. Párkrát jsem byl na fotbale i na Bazalech. Líbil se mi třeba hodně David Bystroň, ale tehdy z toho mančaftu pro nás byli vzory skoro všichni. Byl tam Heinz, Látal, Magera, chytal Lašty. Všechny hráče, kteří za Baník tehdy hráli, jsme obdivovali a nosili jsme jejich baníkovské dresy značky Alea. (smích) Taky jsme chtěli hrát za Baník.
To se vám také povedlo a jako dvacetiletý mladík jste pak přestoupil do Austrie Vídeň. Jak na to angažmá v rakouské metropole nahlížíte s půlročním odstupem?
Austrii nešlo odmítnout. Je to špičkový a tradiční rakouský klub, který hrává Evropskou ligu. Dalo mi to strašně moc zkušeností fotbalových i do života. I když jsem se tam moc neprosadil, tak to beru kladně. Tohle mě hodně v životě posílilo. Když jsem přišel, tak jsem hrál. Ale pak odešel trenér, který si mě přivedl, a nový kouč vsadil na zkušenost a přivedl si dva nové stopery. Občas jsem šanci dostal, ale třeba derby s Rapidem mi moc nevyšlo, pak se začalo vyhrávat a bylo to těžké se vrátit.
V létě jste měl více nabídek.. Proč jste se rozhodl zrovna pro Baník?
Protože tady je masér Michal Čaja a fyzioterapeut Ondra Jelínek (smích – oba procházejí kolem).
Baník byl nejkonkrétnější. Ozval se mi pan Jankulovski, dali jsme si kafe. Po tom rozhovoru jsem se rozhodl, že se vrátím. Věřil jsem, že když se vrátím zpátky, že mi to pomůže znovu nakopnout kariéru. Teď se ukazuje, že to bylo asi nejlepší rozhodnutí, co jsem mohl udělat.
Sám k sobě jste přitom po úvodních kolech byl kritický. Čím si to vaše osobní herní zlepšení vysvětlujete?
Pomohla mi důvěra od trenéra a vedení. To fotbalista potřebuje. Fotbal je i o hlavě. Je rozdíl, když jdete na hřiště se strachem, anebo máte sebevědomí. Když jsem se vracel, moc jsem právě to sebevědomí neměl, protože v Austrii jsem moc nehrál a nebyl jsem tak vyhraný. Po návratu do Baníku jsem ho pomalu získával a to mi hodně pomohlo.
