Tohle je článek pro vás všechny, co se mě na prohlídkách bytů a domů ptáte už mezi dveřma: „Umřel tady někdo?“ Je to článek veskrze nerealitní, byť s realitami velmi úzce souvisí. Tahle otázka ve mně vyvolává hodně emocí, většinou ne úplně pozitivních.
Ta otázka je vždycky stejná: „Umřel tady někdo?“ Ne „Zabili tady někoho?“ nebo „Spáchal tady někdo sebevraždu?“ ale „Umřel tady někdo?“
Vůči dotazu: „Stala se zde nějaká tragédie?“ vůbec nic nemám. To je v pořádku.
Pro někoho je důležité, aby nežil v místě, kde se stala nějaká tragédie. Moji milí čtenáři. Nevím, jaké jste věkové skupiny, vyznání, barvy pleti nebo národnosti. Protože čtete, tak pravděpodobně umíte číst, psát a umíte česky. Proto se vás mohu zeptat s klidným svědomím: „Umřel vám někdo?“
Umřít je nemilá povinnost každého z nás. Věřte mi, nevyhnete se tomu ani vy sami. Přemýšleli jste nad tím, jak by to mělo proběhnout?
Já třeba jo.
Nebylo to nic ve smyslu: „Hele, Toníku, blíží se to, tak žádný cavyky. Necháš se pěkně odvézt do nemocnice, pošleš všecky domů, aby tuhle smutnou chvíli nemuseli pamatovat do konce jejich dní, a pěkně v klidu si tu umřeš sám, nastřelenej dost na to, aby ti to bylo celý jedno.“
Probíhalo to dost jinak.
Hlavně ať je to co nejpozději! Hlavně ať je u toho moje rodina, kterou miluji a je mým sobeckým přáním, aby měla dost sil mě na mé poslední cestě vyprovodit. Chtěl bych, aby to bylo v prostředí, kde se cítím dobře. Chtěl bych odejít s pocitem, že odcházím odněkud, kde patřím a bez mě už to nikdy nebude stejné. Také bych chtěl odejít s pocitem, že odejít je v pořádku.
A tady to máte. Protože patřím domů. Doma je na Parcelníku. Parcelník je dům za hodně peněz a je mi úplně jedno, jestli po tom co umřu bude za míň. Tak Ať. Proto na dotaz: „Umřel tady někdo?“ chci velmi často odpovědět: „Ano, já doufám.“
Ať už to budete vnímat jako sebeabsurdnější pojetí, pro mě to znamená, že v tom místě to někdo měl rád, měl tam domov a umřel tam, protože se mu dostalo té pocty být jedním z mála, kdo mohl umřít doma. Víte, kdysi bylo běžné, že lidi umírali doma. Dokonce ještě dlouho po jejich odchodu doma zůstali a byla tam s nimi i celá rodina.
Je absurdní koupit starý dům a domnívat se, že v něm nikdo neumřel. Byt stejně tak. Mnohá sídliště stojí čtyřicet, padesát a množná i více let. Je velmi dobře možné, že každý, kdo v době jejich postavení měl 20+ mohl umřít právě doma. A třeba docela nedávno.
Není to dlouho co jsem přišel oba prarodiče. Děda svůj boj s nemocí prohrál doma. Na svou poslední cestu se vypravil ve svém nejmilejším oblečení, hladce oholený, upravený a klidem ve tváři. Měl obrovské štěstí, protože bez obětavosti rodiny by se na ni vypravil v bílém andělíčku.
Položení otázky „Umřel tady někdo“ vnímám jako neúctu k člověku, k životu i k místu.
Zkuste si příště vzpomenout na tyto řádky, podívat se na to jinou optikou a odpovědět si sami: „Doufám, že ano a doufám, že tu výsadu budu mít také.“ Za všechny naše zemřelé Vám slibuji, že pokud se v nemovitosti nestala žádná tragédie, určitě Vás nebudou chodit strašit. Pokud by mohli cokoli udělat chodili by s vděčností navštěvovat své pozůstalé.
Antonín Krumnikl
