Mezinárodní Červený seznam ohrožených druhů aktuálně uvádí 902 vyhubených druhů. Jedná se o druhy, které nenávratně vymizely z planety Země v důsledku činnosti člověka. Jedním z nich je i tuleň karibský, jenž byl naposledy pozorován v roce 1952. Jeho model v životní velikosti je možné vidět v ostravské zoologické zahradě na symbolickém Hřbitově vyhubených zvířat.
Zánik druhů, stejně jako vznik nových je dlouhodobým přirozeným procesem evoluce. V současné době se však rychlost vymírání druhů rapidně zvyšuje. Zásadní podíl na tom má člověk, který svou činností zasahuje do všech složek ekosystému a svým často bezohledným chováním je schopen zničit populaci druhu i během několika desítek let (např. koroun bezzubý byl vyhuben během pouhých 27 let!). To již nemá nic společného s přirozeným procesem evoluce! Dochází tak k nejrychlejšímu vymírání v dějinách Země!
Symbolický Hřbitov vyhubených zvířat v Zoologické zahradě a botanickém parku Ostrava připomíná návštěvníkům osudy celkem deseti druhů, které v nedávné minulosti nenávratně zmizely ze Země. A to proto, že měly jen tu smůlu a zkřížily cestu člověku. Kamenné náhrobky, byly vybudovány před deseti lety, jsou postupně doplňovány modely vyhubených živočichů v životní velikosti – alka velká vyhubená v roce 1852, vakovlk psohlavý vyhubený v roce 1936 (momentálně odvezen na opravu), holub stěhovavý vyhubený v roce 1914, dronte mauricijský vyhubený v roce 1662. Nově k nim přibyl tuleň karibský vyhubený v roce 1952.
Tuleň karibský (Neomonachus tropicalis) je vyhubený ploutvonožec, nejbližšího příbuzného stále žijícího tuleně havajského. Historicky šlo o široce rozšířeného savce Karibského moře, jenž se vyskytoval od pobřeží Spojených států přes Velké a Malé Antily a Bahamy až po severní pobřeží Jižní Ameriky. První záznam o tomto zvířeti v západních pramenech pochází z druhé cesty Kryštofa Kolumba z roku 1494. V následujících staletích byli tuleni Evropany pronásledováni pro svůj ceněný tuk a kůži. Na jeho konečném vyhynutí se od konce 19. století bohužel podíleli i přírodovědci, kteří se snažili získat co nejvíc vzorků pro muzejní instituce. Poslední spolehlivé datum pozorování je z roku 1952.
Do konce roku 2020 uvádí Červený seznam ohrožených druhů (IUCN Red List of Threatened Species) zhruba 900 recentních druhů (taxonů) zcela vyhubených. Dalších 37 druhů (taxonů) je vyhubených ve volné přírodě. Tyto zatím zcela nevymizely díky úspěšnému chovu v zoologických zahradách, akváriích a dalších záchranných stanicích.
Zoo Ostrava například chová celkem sedm taxonů vyhubených v přírodě – hrdličku sokorskou (v přírodě vyhubená v roce 1972), jelena milu (ve své domovině vyhubený před více než 100 lety), siku vietnamského (v přírodě vyhubený od roku 1974), jelečka teuchitlánského (v přírodě nenalezen od roku 2014), platu Meyerovu (v přírodě vyhubená od roku 1997), platu Couchovu (v přírodě vyhubená od roku 1967) a skifii žlutou (byla vědecky popsána teprve v roce 1978, v tu dobu už ale v přírodě nežila). Všechny druhy se v zde úspěšně rozmnožují, a zoo tak pomáhá udržet životaschopné populace alespoň v lidské péči. Návrat do volné přírody není vždy jednoduchý…
Foto: archiv Zoo Ostrava.
(ab)
